Zimovzdorné kaktusy

Zimovzdorné kaktusy

Slavomír Dupal, Chropyně

Nemohu než reagovat na některé články v kaktusářských časopisech, jež se v poslední době objevily. Zdálo se, že série dříve vydaných článků pojednávajících o kultuře kaktusů bez potřeby umělého vytápění, tedy venkovní kultuře, případně kultuře v nevytápěném skleníku, přesvědčí váhavce o správnosti nastoupené cesty. Cesty, která se ukazuje jako jedna z možností, jak se svého koníčka nevzdat i v dobách, kdy jakékoliv topení ve skleníku je finančně neúnosné a možnosti zimování v temperované náhradní místnosti (např. ve sklepě) minimální.

Jestliže první optimistické články naladily část kaktusářské veřejnosti ke snaze vyzkoušet tuto úspornou metodu a články vyjadřující nesouhlasný názor vyvolávaly jen žádoucí polemiku, pak články líčící následky zimy 1995/1996 rozbily vše to, co bylo až dosud postaveno.

Neobesseya missuriensis

Především články přítele Klikara z Příbrami o zkušenostech svých a svých přátel zapůsobily hluboce pesimisticky. Horší na tom je, že jmenovaný je dlouholetým náruživým propagátorem pěstování kaktusů při teplotách, jaké poskytuje příroda v České republice sama. Nechci donekonečna polemizovat s názory a zkušenostmi jiných. Chci vyslovit svůj vlastní názor na věc, názor, jak dále poznáte, nesouhlasný nebo přinejmenším pochybovačný.

V praxi je odzkoušena celá řada rodů a jejich druhů kaktusovitých, které snesou i velice nízké zimní teploty a to zcela bez úhony. Z téže praxe se dovídáme, že pro úspěšné zvládnutí této kultury je třeba znát a především vytvořit potřebné podmínky. Nelze vzít jakoukoliv rostlinu, nelze ji vysadit do jakéhokoliv substrátu a jakéhokoliv prostředí. Je tře- ba také znát základní potřeby, které musí mít rostlina k dispozici, aby alespoň přežila neřku-li zdárně vegetovala a tvořila potomstvo. Zopakujme si, které nejzákladnější podmínky to jsou, abychom nemuseli splakat nad dosaženým výsledkem.

1. Výběr stanoviště.

Máme možnost se rozhodnout mezi dvěmi alternativami. Buď budeme rostliny pěstovat venku ve volné kultuře, nebo ve skleníku (či podobném zařízení) bez možnosti vytápění. První alternativa, ta je levnější - nepotřebujeme skleník. Rostliny jsou vysazeny ve velice dobře drenážovaném substrátu, jež dlouho neudrží nadbytečnou vlhkost po závlaze. Připomenu-li své dřívější články, pak jako vhodná je směs dobré úživné země se stejným množstvím skelentních částic - doporučuji střepy z pálených střešních tašek či hurdisek. Stejných efektů lze dosáhnout se škvárou (neplést si s popelem) či s některými druhy kamenné drtě (jen z těch hornin, které neabsorbují vlhkost), ale také se syntetickými materiály (například pěnový polystyrén). Takovou samozřejmost, že na straně přivrácené k severu kaktusy neporostou, snad ani není třeba připomínat. V této souvislosti si myslím, že směr k jihu je lepší než k východu. Zpravidla v zimním období toho dobrého od východu rostliny příliš mnoho neužijí. Sluníčko, pokud svítí, pak jen několik hodin z jižní strany.

Zda je pozemek svažitý či vodorovný nepovažuji za určující vzhledem k tomu, že rostliny by měly mít nad sebou po celý rok "střechu" bránící nežádoucí nadměrné zálivce. Takovou střechu můžeme vyrobit jednoduchým přikrytím sklem nebo průhlednou plastikovou fólií. Výhodné je umístění rostlin pod "okapem" stavby s dostatečným přesahem. Takto přiblížíme způsob kultivace kultivaci ve smyslu druhé alternativy, tj. kultivaci v nevytápěném skleníku. Výhodou je dostatečné proudění vzduchu ze stran.

Při kultivaci v nevytápěném skleníku odpadá starost o přípravu záhonu a jeho substrátu. Co nelze opomenout, je nutnost dokonalého větrání hlavně v zimě a ochrana kořenového balu před účinky nízkých teplot. Větráním musíme neustále snižovat vzdušnou vlhkost, která by se jinak vysrážela na skle (fólii) a odkapávala do substrátu, který by takto naprosto nežádoucím způsobem udržovala vlhkým. Ochranou kořenového balu před účinky nízkých teplot se rozumí buď výsadba do volné půdy ve skleníku nebo do dostatečně hlubokých nádob. Menší květináčky je lepší zasenkovat do vrstvy rašeliny nebo jiné zeminy. Zimovzdorné kaktusy jsou značně citlivé na mráz v kořenech! Množství rostlin zmrzne proto, že zmrznou kořeny a odtud se šířící infekce v krátkosti zachvátí i nadzemní část.

2. Podmínky pro zdravý růst.

Jsou stejné jako u jiných kaktusovitých rostlin. Jenom v zimě, právě pro tu nízkou teplotu, není možné experimentovat s jakoukoliv vláhou. Rostliny musí být k 1. listopadu v naprostém suchu. Další podmínky byly popsány v předešlém odstavci.

3. Výběr druhů.

Není rostlina jako rostlina. Bylo zjištěno a v praxi potvrzeno, že rostliny stejného druhu, ale z různých přírodních stanovišť jsou rozličně odolné vůči extrémně nízkým teplotám. Pěstitel proto musí věnovat pozornost výběru druhů ve vztahu k lokalitám výskytu. O některých echinocereusech, ale i druzích rodu Echinocactus a Ferocactus víme, že rostou na území USA a také na nalezištích v Mexiku. Je příznačné, že rostliny z oblastí USA jsou zpravidla mrazuodolnější nežli mexické druhy. Není to ale vždy stoprocentně fungující pravidlo.


Echinocereus triglochidiatus		Opuntia erinacea var. ursina

Zájemce o kulturu bez topení se musí zajímat o původ rostlin, s nimiž zamýšlí výsadbu a chce to znát také klimatické poměry na nalezištích, z nichž rostliny (semena) pocházejí. Nestačí proto vzít Echinocereus pectinatus a vstrčit ho do dobře připravené a před vodou chráněné půdy. Pojem "pectinatus" je dnes chápán už jako obecné pojmenování celého okruhu pektinátních cereusů, který zahrnuje řadu druhů, variet a forem. Vždy se proto vyplatí pořídit si semena s nefalšovanými polními čísly nebo údaji o místě sběru a rostliny si z nich vypěstovat. Je to dost výrazný a zásadní krok pro zvládnutí záludností kultury. O tom, které druhy kaktusů se takto mohou pěstovat, se už nehodlám zmiňovat. Sám jsem na toto téma hodně napsal. V našem občasníku Frailea vycházely popisy rostlin na pokračování. Také Zdeněk Podešva publikoval zajímavý přehled rostlin s klimatickými minimy na jejich přírodních stanovištích. Informací je tedy vcelku dostatek. Kromě toho každý upřímný zájemce o uvedenou kulturu si najde způsob, jak získat potřebné informace o vhodných rostlinách. Probíráním přehledů polních čísel, přiřazováním na příslušná místa na mapě Ameriky a přibližná znalost klimatických podmínek těchto míst jsou dobrou orientací.

K tomuto odstavci už jen poznámku: Je zbytečné vybírat druhy, které bezpečně přečkají mráz do - 10°C, když u nás hrozí mrazy hlubší než - 20°C. Uvažte, že je-li na okenním teploměru něco pod - 20°C, jak tomu bylo v prosinci 1996, pak ve vzduchové vrstvě těsně nad zemí, tam kde přečkávají naše rostliny, nechybí příliš do - 30°C (!).

A teď abych se vrátil na samotný začátek. Autoři článků tristního ladění zapomněli uvést, co bylo pravou příčinou zániku mnohdy letitých rostlin na alpinu. Není možné srovnávat zimu 1995/1996 se zimami předchozích šesti, sedmi let. To především. Proto se nelze divit, že "odešly" některé druhy, které šest let před tím vydržely. Co však považuji za kardinální důvod je - a to mi jistě dobří pozorovatelé přírody dají za pravdu - průběh loňské zimy. Ta začala hned z kraje listopadu poměrně velkou nadílkou sněhu. Ten po několika týdnech roztál, ale ne docela. Přišel silný mráz a vytvořil na půdě neprodyšnou ledovou krustu. Na ni pak napadl nový sníh, který roztál až v první dekádě dubna 1996. Zhruba 4 měsíce byla veškerá venkovní vegetace pod ledem a sněhem. Plasticky vytvarovaný led nedal možnost rostlinám dostatečně dýchat. Ty zanikly hlavně proto, že se udusily. Po roztátí sněhu a ledu na jaře se divákovi naskytl pohled na zničené rostliny ne nepodobné uvařeným či totálně zmrzlým.

Takovou zimu nepřežily tak odolné sukulentní rostliny jakými jsou opuncie (O. fragilis) či Sempervivum, co pak chtěl pěstitel čekat od ancistrokaktusů a jim podobných (!). Vyprávět by mohl například přítel Stavinoha, který se na jaře zděsil, když zjistil, jak přezimovaly jeho opuncie na skalce, které před tím přežily, a velmi úspěšně, tužší zimy. Naopak všechny rostliny umístěné tak, aby je nezahubil led, ale vystavené stejně nízkým teplotám v holomrazu bezpečně přežily.

Jako reakci na články v Kaktusech, ale i v ostravském Ostníku aj. tvrdím, že ne extrémní zima, ale kaktusář sám byl příčinou zániku takového množství poměrně vzácných rodů a druhů kaktusů. Respektováním zásad, jež jsem popsal výše a které byly už vícekrát publikovány v celostátních periodikách, by se to nestalo. Nemám mnoho rostlin, které pěstuji celoročně venku, ale k poškození nedošlo u žádné s výjimkou jednoho tefrokaktusu, o němž však vím, že teploty kolem - 20°C nesnáší ani ve své domovině.

Zde je možná na místě ještě poznámka korespondující s tím, co jsem uvedl pod odstavcem č. 3. I ve velice seriózní kaktusářské literatuře se píše - pokud jde o zimovzdornost - u rodu Tephrocactus: "zimovzdorný je snad celý rod". Jak zavádějící a nezodpovědné je toto tvrzení autora, který dostatečně zimovzdornost tefrokaktusů neprověřil. V praxi tak bylo zahubeno množství velice atraktivních rostlin rodu, který přes své existenční stáří je stále ještě velmi zřídkavým ve sbírkách všeobecně orientovaných pěstitelů.

Snad jsem vás přesvědčil, že kaktusy lze pěstovat v našich klimatických poměrech bez nákladného skleníku a bez teplého zimování. Jak jste poznali netýká se to všech kaktusů a nejde to prostě je vysadit jako v Arizoně či Patagonii jen tak na záhon...