Výsevy Dioscorea elephantipes

Petr Pavelka


Dioscorea elephantipes Engl., “sloní noha” patří stále k málo zastoupeným druhům v našich sbírkách. Při rozhovorech se svými přáteli se často dovídám o téměř nemožném pěstování tohoto druhu v našich podmínkách. Jednou semena vůbec neklíčí, podruhé brzy zajdou nebo je zahubí plíseň. Způsobů uhynutí je spousta, ale téměř všichni, kdo o své rostliny takto přišli nebo je vůbec nevypěstovali, se shodují v jedné věci, a to že hlavním důvodem je přílišná choulostivost Dioscorea elephantipes. Zjišťuji, že tento mýtus je silně zakořeněný v myšlení pěstitelů, přestože podle svých zkušeností nevidím důvod svědčící o jeho opodstatněnosti.
 
První “okřídlená" semena dioskoreí z Jižní Afriky jsme dostali před několika lety a jako ostatní druhy jsme je na jaře vyseli klasickou Fleischerovou metodou do zavařovacích sklenic do mokrého substrátu. Po dvou měsících vyklíčilo jedno semeno z deseti a začínal jsem přemýšlet, kde se stala chyba. Výsevy byly neustále zavřené a položené pod parapetem ve skleníku, kde se teplota pohybovala v rozmezí 15 - 30°C. Sklenice s vyklíčenými semeny jsem otevřel, a když jsem si vzpomněl, trochu jsem je zalil.
 
Celé léto nedoklíčilo ani jedno semeno a už jsem měl nutkání sklenice s nevyklíčenými semeny vyhodit, abych si udělal místo na “cennější” druhy. Možná v této fázi skončilo svůj život mnoho semen dioskoreí u jiných pěstitelů. Přes léto se zem ve sklenicích (i v uzavřených) zazelenala mechy a řasami, ale i tak jsem semena ponechal svému osudu, neboť i když byla ve vlhku, všechna vypadala zdravě.
 
Jakmile přišel podzim a teplota pod parapetem dosahovala hodnot mezi 5-15°C, začala postupně semena klíčit a do vánoc byly sklenice zelené ne mechem, ale dioskoreami. Nejdříve skoro současně se objevily rychle rostoucí kořínek a úzký šlahoun, který se asi po 10 dnech rozvinul v lístek. Během prvních deseti dnů se také vytvořila zásobní hlíza o průměru asi 1 cm, která v této velikosti zůstala po celou zimu.
 
Semenáčky jsem přepikýroval jednotlivě do květníků a držel je ve vlhku. Jak hlíza, tak list se nezvětšovaly a na jaře listy uvadly. Tehdy jsem semenáče přestal zalévat. Asi jednou za měsíc jsem “prázdné" květníky trochu zalil, přeci jsem měl o osud malých rostlinek strach.
 
A takto spící semenáčky jsem opustil 20. července, kdy jsem se vydal na výpravu do Jižní Afriky. Po návratu, koncem září, byly rostlinky v plném růstu a podle slov úspěšné pěstitelky - o celý skleník se starala moje maminka, která v té době dokázala odlišit kaktus a euforbii - se samy probudily, aniž by je zalévala. Ani jedna dioskorea nevzala za své.
 
Protože jsem viděl dioskoree v přírodě v jejich přírodních podmínkách, bylo mi jasné chování semen ve sklenicích. Tyto v zimě rostoucí kaudexy rostou při teplotách blížících se v noci 0°C a 10-15°C přes den. V té době je silná rosa, i několik milimetrů za noc, a semena mají dostatek vláhy na vyklíčení. V létě je rosa menší a rychle se vypařuje. Proto si rostliny i semena „vybraly” zimní období za nejvhodnější k přechodu ze stavu dormance do aktivního růstu. Táta tedy brzy po příletu domů vysel semena dioskoreí a výsledek na sebe nenechal dlouho čekat - klíčila téměř stoprocentně.
 
Při dodržení několika zásad, je vypěstování dioskoreí snadné. Pro klíčení je třeba zajistit teplotu kolem 10oC a vlhko. Potom už můžete jen čekat. Pro vyhnutí se plísním doporučuji minerální substrát bez humusu. Stejně tak semenáče nesnáší přímé slunce a nejlepší je umístit výsevní sklenice pod parapet, kde vám už jiná rostlina neporoste. V době růstu zalévám rostliny vydatně a po uschnutí listů na jaře je dobré květníky pomlžit rozprašovačem, a nahradit tak rosu. Zálivka v době dormance není stejně jako pro další jihoafrické sukulenty nebezpečná, některé druhy a rody ji dokonce vyžadují. Pro rychlý růst je možné přihnojovat. Ve skleníku dioskoreje nepřihnojuji a za tři roky od výsevu rostliny dosahují maximálně 3 centimetry v průměru.
 
Při výsevech dioskoreí vám přeji mnoho úspěchů a hlavně trpělivosti. Přesto se málokomu podaří vypěstovat ve skleníku exemplář o průměru 120 cm, jaký jsme viděli v přítomnosti cykasů (Encephalertus lehmanii) nedaleko jihoafrického
Steytlervillu.